Pavel Bár: Herci a herectví v českém zábavněhudebním divadle

Velká řada edice Disk – svazek 44

Často a s oblibou se říkává, že herectví ‘je jen jedno’. Nevyžadují ale různé divadelní druhy a žánry odlišné přístupy k performanci příběhu, který je základem každého divadelního díla? Jak označit interprety operet a muzikálů – jako herce, zpěváky, hrající zpěváky, zpívající herce nebo zcela jinak? Liší se herectví v operetě a muzikálu? A pokud ano, vyvíjely se tyto odlišnosti v průběhu doby? Ovlivňoval je i celkový kontext kulturně- společenského vývoje českého národa? Odpovědi na tyto a související otázky se snaží nastínit tato kniha, a to jak v úvodním historicko-teoretickém exkurzu operetou i muzikálem, tak v následných případových studiích konkrétních výrazných hereckých osobností českého zábavněhudebního divadla 20. století. Volně tak navazuje na předchozí autorovu publikaci Od operety k muzikálu: Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945. Největší pozornost je věnována herci, ale i režisérovi a autorovi Oldřichu Novému, který během své dlouhé kariéry spolupracoval takřka se všemi českými zábavněhudebními scénami. Také Nelly Gaierová prošla angažmá v regionálních divadlech v Ostravě a v Plzni, než se ‘zabydlela’ na jevištích pražských scén – v průběhu své umělecké činnosti navíc obstála v různorodých žánrech hudebních divadla od operet, přes muzikály, hudební komedie, Brechtovy a Weillovy singspiely, ale úspěchy slavila také v činohře i před filmovou kamerou. Pozornost je věnována i Karlu Fialovi, Věře Macků, Josefu Kobrovi, Laďce Kozderkové, Evě Veškrnové a dalším protagonistům ansámblů pražského, brněnského, ostravského a plzeňského zábavněhudebního divadla.

„Když jsem vešel na scénu, byl jsem přivítán tak dlouhým potleskem, že jsem tu vstupní začínal dvakrát a zase jsem musel přestat. Když jsem začal konečně potřetí, zjistil jsem, že dojetím vlastně nemohu převzít pořádný tón, že mám vyschlo v krku a že snad i brečím. A tak jsem ta nejtěžší místa odparlandoval – a přece ani tím se nádherný úspěch večera nezmenšil. Bylo to pro mě dokonce velké poučení pro můj další způsob zpěvu.“ (Oldřich Nový)

 „Kdo nemá operetu rád, ať na ni nechodí, a nechá ji těm, kteří ji rádi mají. […] Ale dívat se na operetu se shovívavým úsměvem, to ne, to prosím ne! On totiž kdo v ní chce pracovat, musí umět velmi mnoho. Má-li být opereta vkusná, pak o to víc – je třeba lásky a odpovědnosti a hlavně naprosté hudebnosti. Je nutný smysl pro pohyb, dramatický projev, je třeba umět zpívat i tančit – a to vše je herectví v pravém slova smyslu. […] Operetou dáváme divákům radost, odpočinek, i když samozřejmě je nutné ji vytvářet s naprostou profesionální dokonalostí…“ (Nelly Gaierová)

Připravil Ústav teorie scénické tvorby DAMU, vydalo Nakladatelství KANT – Karel Kerlický pro Akademii múzických umění v Praze; 1. vydání, Praha 2020; ISBN 978-80-7437-334-3; objednávky přijímá kant@kant-books.com.

Jaroslav Vostrý: Scénování a umění

Velká řada edice Disk – svazek 43

V pozdní modernitě se požadavek tvořivosti a originality, spojené s vytvářením něčeho nového – požadavek vyhrazený do té doby zejména umění – stal čímsi všeobecně vyžadovaným. Aby také ne, vždyť stálý růst produkce nezbytně vyžaduje její permanentní inovaci i estetizaci a součástí trhu se stala také produkce zážitků!

Je jasné, jaké důsledky na proměnu samotného pojmu i podobu umění může mít a má vznik a rozvoj kulturního průmyslu, obstarávajícího tyto komodifikované zážitky v rozsahu od televizní produkce po turismus. To činí problematiku vztahu scénování a umění zvlášť naléhavou.

Tak bylo také důvodem pro napsání knihy Scénování a umění přesvědčení, že je důležité, ba nutné odlišit jistý druh tvorby – druh, pro který snad můžeme vyhradit název i status umění – od všeho ostatního, co se dnes pokládá za kreativní. V té souvislosti odlišuje autor také umělecké scénování od všeobecného scénování, které je pro dnešní svět příznačné.

Najdete v této knize:

Úvod: Divadlo v kapli Cornarů

Prožitek a interpretace. ‘Jak’ a ‘co’. Techne a poiesis. „Moudrost formy“. 

1. Od malířského obrazu k fotografii: mezi historií a soukromím

Dva portréty. Veřejné a intimní. Obraz a vyobrazení. Obraz a jednání. Umění reprezentativního portrétu. Obraz a výraz. Od Napoleona k Marilyn. Z veřejného prostoru do pokoje a od diváka k voyeurovi? Prostor historie a prostor intimity. Obraz a záznam. Od smyslového zážitku k prožitku smyslu. 

2. Umění a moderní skutečnost: scéna a inscenace

Od biblických událostí ke každodennímu životu. Od portrétu ke scéně. Předměty a motivy. Námět a téma. Od Schikanedera k Brechtovi? Děj a komentář? Scéna a příběh. Od iluze reality ke skutečnosti uměleckého výtvoru.

3. Montáž v umění a v reklamě: symbol a emblém

Montáž a moderní myšlení. Coca-Cola a globus. Symboly a symboličnost v umění a v reklamě. Od vyobrazení k výrazu čili expresionismus. Divadlo jako gesamtkunstwerk a jako svébytné umění. Postava a herec. Výjev a pozadí.

4. Modernizace na postupu: jeviště a literatura

Moderní scénování a divadlo. Avantgarda a populární umění. Drama a zdivadelnění divadla. Divadlo dramatu. Drama a lyrika. Od divadelní vědy k performančním studiím. Performativita, nebo scéničnost? Svatý Artaud.

5. Obraz, nebo skutečnost? Scénování a performance

Dva obraty. Performance a moderní ikonoklasmus. Autentičnost a readymady Marcela Duchampa. Mezi bezprostředním dojmem a odstupem. Předmět a obraz. Od zobrazování ke scénování předmětů. Dílo a výkon. Od díla k performanci. Performance, nebo scénování? Performanční umění. Performance a obraz.

 

Připravil Ústav teorie scénické tvorby DAMU, vydalo Nakladatelství KANT – Karel Kerlický pro Akademii múzických umění v Praze; 1. vydání, Praha 2020; ISBN 978-80-7437-333-6; objednávky přijímá kant@kant-books.com.

Režie a choreografie Viliam Dočolomanský

Představením v Centru současného umění DOX 13.6. 2017 vyvrcholí výroční schůze Scénologické společnosti.

Magda a Zuzanka sdílí své malé životy přes telefonické rozhovory. První nemůže být bez druhé, ta druhá je pohlcena jen sama sebou. Proč spolu vůbec ještě komunikují a co je vlastně spojuje? Fragmenty jejich absurdního vztahu se objevují v kaleidoskopu situací z jiných životů, žitých bez rozpoznání svého smyslu a směřování, mezi zábavou a bezmocí, narcismem a strachem ze smrti. Přítomnost střídá minulost, odmítání touha po blízkosti. Čas plyne, výtah jede nahoru a party musí někdy skončit. Zestárli jsme. Překvapuje nás to?

Inscenaci společně se seniory – neherci – vytvořily performerky Hana Varadzinová a Eliška Vavříková a samy v ní účinkují. Zapojení pražských seniorů bez jakékoli předchozí zkušenosti s profesionální tvorbou souboru fyzického divadla vedlo k vytvoření komunity, v níž  se vytratila mezigenerační propast ignorace a pohrdání, které staří lidé na sklonku svého života často pociťují.

Alespoň v hranicích projektu se tak vytvořil model soužití bez diskriminace stáří, která je v dnešní společnosti až příliš běžná.